S tím by Schönberg nesouhlasil

8. ledna 2017 v 18:50 | Sigmund Werther |  Téma týdne
Sněží. Ach jo. Chtěl jsem jít bruslit, ale místo toho sedím na okenním parapetu a cvičím na housle. Což vůbec není od věci. Všechno se zdá být naprosto v pořádku a úplně ladovsky idylické, když tu náhle...


Odkudsi se ozval divný zvuk!

Zněl zvláštně. Něco mezi vrzáním nenamazaných pantů od dveří a andělským sborem. V životě jsem nic takového neslyšel.

Co to má sakra být?

Otevřel jsem okno a z plných plic jsem zařval do sněhobílé krajiny: "Slyšíš ten zvuk?"

"Ne," řekl Arnold Schönberg a pokračoval v cestě.

Hm. Tak nic.

Otevřel jsem dveře do koupelny. Ve vaně seděl jakýsi muž s knírem, jenž byl zcela ponořen do nanášení kondicionéru na vlasy.

"Pardon, že ruším," omluvil jsem se. "Slyšíte ten zvuk?"

"To je jen můj tinnitus," ujistil mě a pustil sprchu. Odešel jsem.

Počkat... vážně jsem před chvílí viděl Arnolda Schönberga? Nebylo něco v té houbové polévce, co jsem ji včera večeřel?

"Lysohlávky," sdělil mi porcelánový slon, seskočil z poličky a hbitě se protáhl mezerou pode dveřmi.

Nu dobrá, to by mnohé vysvětlovalo. Ale stále jsem nepřišel na to, odkud se vzal ten zvláštní zvuk.

"Je to tón tvé lásky," pronesl Richard Wagner a pateticky zamával rukama. "Neviděl jsi někde můj baret?"

Vztekle jsem dupl. "Jděte někam, nevidíte, že jsem sjetý?" okřikl jsem ho, ale pak jsem se zarazil. "Počkejte... řekl jste... tón mé lásky?"

"Ó ano," odvětil a začal horlivě kývat hlavou.

"Ne," řekl Arnold Schönberg a vyskočil oknem zpět na ulici.

"Nevšímej si ho, je to blázen. Věř mně. Valkýry ti poví víc. Jen jdi, můj synu." Wagner mě přátelsky poplácal po zádech a rázem se rozplynul.


Řídil jsem se jeho radou, samozřejmě. Je to Wagner, přeci ví, co dělá. Jen zrovna moc Valkýr neznám. A tak jsem se prodral sněhovými závějemi až k bytu té jediné osoby v mém okolí, která Valkýru připomíná.

Když jsem zazvonil, otevřela mi Valkýřina sestra. Kdesi uvnitř někdo křičel: "Ale no tak, chlapi! Je to kvantová fyzika, to je jednoduché! To není žádná hudební teorie!" Pokrčil jsem nad tím rameny.

"Co chceš?" otázala se setra otráveně.

"Je tu Annelies?"

"Šla bruslit." Zkoumavě se na mě podívala. "Hele, nejseš ňákej sjetej?"

"Ne," řekl Arnold Schönberg a nastoupil do autobusu.


Valkýra Annelies, oblečená v černém kabátě, elegantně kroužila po stříbrolesklé hladině rybníka a přitom hrála na housle. Netušil jsem, jak to dělá, ale bylo to úchvatné.

Opatrně jsem se k ní došoural. "Hele, Annelies, Wagner říkal... eh, počkej... ty umíš hrát na housle?"

"Ne," usmála se, "ale znám fyzikální princip. Podívej, když rozdělíš strunu v poměru dvě ku třem, vznikne ti..."

"Dobře," přerušil jsem ji, "to jsme si vysvětlili, a teď zpátky k Wagnerovi. Totiž, on říkal, že bys mi měla říct něco víc o tónu mé lásky."

Annelies v hlubokém zamyšlení vykroužila dokonalou piruetu. "Tón tvé lásky, říkáš? Tož to jedině Kristýnka!"

No jistě! Že mě to nenapadlo hned. Okamžitě se seberu a vydám se za ní!

"Ne," řekl Arnold Schönberg a zmizel v rákosí.

A pak už si jen vybavuji, že se obloha zbarvila do temně ruda a proti mně se řítila ledová tsunami v barvách duhy. A k tomu se znovu ozval ten záhadný zvuk. Jako brzdící rychlík... Rvalo mi to uši. Annelies asi někam utekla. A pak jsem ležel na zemi, skláněla se nade mnou nějaká stará paní a bědovala: "Ach, ta dnešní mládež! Je to s nimi čím dál tím horší!" Děti, neberte drogy...

...

"Já už to vážně vzdávám! To fidlání se nedá poslouchat!" vykřikla Kristýnka a pohodila blonďatou hřívou. Ještě naposledy se pokusila přiložit flétnu ke rtům, ale v kombinaci se zvuky ozývajícími se z vedlejšího bytu, znělo její cvičení jako andělský sbor s kontrapunktem nenamazaných pantů od dveří. Rezignovaně položila nástroj na stůl.

Vzhlédl jsem od talíře houbové polévky. "Všichni jsme takhle začínali."

"No jo, ale ten kluk tam vrže už od rána! Je to hrůza," povzdechla si a s opovržením v hlase dodala: "Skoro jako dodekafonie."

"S tím by Schönberg nesouhlasil," oznámil jsem jí mile. Mávla nade mnou rukou.

"Poslyš," změnil jsem téma, "vážně mi po té polévce nic nebude? Však víš, jak to dopadlo, když ses tehdy pokoušela upéct narozeninový dort..."

"Neboj," ujistila mě s úsměvem. "Levá jsem jenom na pečení. Vařit umím."

"Ne," řekl Arnold Schönberg, ale když jsem se podíval z okna, už jsem ho neviděl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. ledna 2017 v 19:32 | Reagovat

Lysohlávky, polévku z nich, hm..., někdy bych měla přijít k vám ji vyzkoušet, kdo ví, kam by mi zanesla? :D

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. února 2017 v 17:57 | Reagovat

Já chcíííí další článek!

3 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 6. ledna 2018 v 15:20 | Reagovat

To je super, můj tinnitus taky slyší lidé i zvířata široko daleko a taky potkávám divný lidi  u mě doma !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama