Jako zvon

27. listopadu 2016 v 17:28 | Sigmund Werther |  Téma týdne
Máme tu první adventní neděli a na mě nějak začaly jít Vánoce. Mám to tak každý rok. Celý listopad jsem zcela imunní a nadávám na vánoční výzdobu v supermarketech, ale jakmile přijde první adventní neděle a já vyrážím do lesa pro chvojí, Vánoce mě chytnou a už nepustí. Dokonce jsem si i sám uvázal adventní věnec. (Kdo je borec, he?) A jak se tak utápím ve sváteční náladě, vyplouvá zvolna na povrch jakási mozaika vzpomínek.



Slyš hru zvonků: saně, zvon -
stříbro, zvon!
Rolničky se třpytí v sněhu, jede, jede postilion.
Jak to cinká, cinká, cinká
cestou, na niž padá sníh...

Vítr mi hučí v uších a v jeho zběsilém furiosu se ozývá dětský smích. Oči mám zalepené sněhem. Řítím se z Ledové hory smrti, jak Tonda ten kopec pojmenoval. Vidím jen bílo, ale nijak mě to netrápí. Ve své fantazii jsem právě teď odvážný polárník, jenž se při své objevitelské výpravě ocitl tváří v tvář smrti. Odvážné polárníky přeci pár sněhových vloček nevyvede z míry, no ne?

"Zbygniew se koupe!" hulákal Eda. "Hele, je v potoce!"

Jen tak tak jsem se vyhnul zasněžené jedli, která mi stála v cestě, a praštil jsem sebou do závěje. Zbygniew se zvedl a vyplázl na nás jazyk.

"Bacha, jedu!" řval Tonda. Jakási neforemná hrouda sněhu se řítila přímo na nás.

"Lavina!" křikl Zbygniew. "Všichni do krytu!"

Tonda elegantně přistál vedle nás a hrdě se zubil.

Pozoroval jsem šedou oblohu, z níž se vytrvale sypaly vločky. Jaký je to nádherný čas! Pokaždé takhle ke konci roku jsem míval pocit, jako by se mělo něco stát. Něco velkého, něco, k čemu směřuje veškeré dění, něco nejméně tak magického, jako bylo narození Ježíška, ale spíš ještě úžasnějšího, podivnějšího, vznešenějšího... Nikdy jsem vlastně nepřišel na to, co by to mělo být. A nikdy se to nestalo, ale já jsem stále čekal. Čekám dosud. Klukům jsem to nikdy neřekl. Jen by se mi vysmáli.

Stmívalo se. Z hloubi lesa jsem zaslechl krákání vrány, které jako by snad předznamenalo můj další osud. A pak...

Zvonky. Drobné, stříbrné zvonky. Po cestě jel pan Polesný na saních tažených dvěma nádhernými bělouši, jako z pohádky. Krátce na nás zamával a zvonečky na okrajích rozezněly svá kovová srdce do vánoční koledy.

Zvonky. Hudba.

Housle...

"Už musím jít," řekl jsem klukům a snažil jsem se znít velice důležitě. "Musím cvičit na housle."

"Na housle?" divil se Eda. "A proč?"

"Protože budu hrát na opravdickém koncertě," vysvětlil jsem mu a v mém hlase zněla náramná hrdost.

"A tebe to baví?" ptal se Zbygniew. "Protože mě by to nebavilo. Doma musím hrát na klavír a nebaví mě to. Já nechci být klavírista, chci být voják."

"To tě chci vidět," ušklíbl se Tonda.

"To já budu jednou opravdovým houslistou," řekl jsem. "To ještě něco uvidíte."


Slyš, jak zvoní k svatbě zvon,
zlatý zvon!
Jeho harmonický chorál jako varhanový tón
po celou noc slavně hrál
nad portálem katedrál...

Teta Carlotte. My všichni jsme se jí báli. Strávit u ní prázdniny bylo za trest. Když už jsme k ní museli na návštěvu, doufali jsme, že tam s námi bude ještě někdo jiný. S bratránkem či sestřenkou jsem se mohl snadno někam schovat. Vyšplhali jsme na strom a tam jsme se tiše smáli a šeptali si o tetině velkém nose. Když jsem byl sám, předstíral jsem neviditelnost.

Teta totiž neměla ráda děti. Vlastně neměla ráda vůbec nikoho. Věčně rozmrzelá a nespokojená. Přísná, tvrdá a zlá.

Matka říkala, že se tak změnila poté, co jí umřel manžel. Nebyla to pravda. Dokud žil strýc Georg, jediný rozdíl spočíval v tom, že na nás byli zlí dva. Proslýchá se, že se neměli příliš v lásce. Že to manželství bylo dohodnuté. Každopádně teta byla stále stejná. Zlá.

Srdce měla z kovu.

Proto nás všechny překvapilo, když si ve svých téměř sedmdesáti letech našla přítele. Asi dva roky poté nám, dva týdny před Vánoci, přišlo svatební oznámení. Prý se budou s Mariem brát.

Z té svatby jsem měl smíšené pocity. Vázal jsem si před zrcadlem kravatu a přemýšlel jsem nad tím. Tety jsem se odjakživa bál. Všichni jsme se jí báli. Chci tam vůbec jet?

Když jsme dorazili, byl jsem poněkud nervózní a podvědomě jsem hledal v opodál stojícím hloučku nějakého kamaráda na strom. Teta si mě hned všimla a rázně vykročila mým směrem. Ale něco bylo jinak. Ona se usmívala!

"Ahoj Sigmunde, jak se ti daří?" ptala se a její hlas zněl docela mile. "A co housle? Doufám, že nám něco zahraješ."

Obřad se odehrával v kostele, neboť Mario je katolík, a byl úžasný. Nemohl jsem uvěřit, že se teta tolik změnila. Že se ta stará zlá ochechule usmívá na všechny strany a mile konverzuje. Bylo vidět, že svého nového muže opravdu miluje. Varhany zpívaly Mendelssohnův svatební pochod. A nakonec zvony. Když se rozezněly... Neskutečné.

Později na svatební hostině jsem opravdu zahrál. Dokonce jsem tetu i vyzval k tanci. S ní i s jejím manželem mám výborné vztahy.

Došlo mi, že je jako kostelní zvon. Má srdce z kovu, ale když se najde ten správný zvoník, jeho nádherný hlas obejme celé město.


Slyš ryk na poplach, toť zvon -
slitý zvon!
Jakou hrůzou plní náhle jeho strašidelný tón
tichou, dřímající noc,
do níž volá o pomoc...

"Něco velkého, říkáš?" Annelies se zamyšleně dívala z okna. Na temné obloze se jako stříbrné korálky třpytily hvězdy.

"Něco velkého," potvrdil jsem.

"A víš, co?"

"Nevím."

Chvíli mlčela. "Já tě chápu," povzdechla si. "Mívám ten pocit. Něco velkého, no jistě. Všechno skončí. Jestli někdy všechno skončí, rozhodně to bude v prosinci. Víš," krátce se zasmála, "jednou jsem něco viděla. Byl to vesmír. Nekonečný vesmír a tam to všechno bylo. Je to moc divné?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, já myslím, že ne."

Usmála se, ale její oči jako by mi nevěřily. "Ještě něco jsem viděla," prohlásila. "Sebe samu. Sedím u černého křídla a skládám a něco je hodně, hodně špatně. A pak se rozezní všechny zvony, ale zní tak divně. Jako kdyby byly rozbité."

"Co by mohlo být špatně?" zajímal jsem se.

"Já nevím," pokrčila rameny. "Ale bylo to zlé. Věděla jsem, že umřu."

Zahleděl jsem se do ztemnělé krajiny za oknem. Měl by člověk na takové věci myslet? Před Vánoci? A co by to jen mohlo být, to 'něco velkého'?

Odkudsi k nám pronikl hlas zvonku. Zřejmě se někdo snažil dostat k sousedům. Jeho kovové srdce ale jako by bilo na poplach. A mně bylo jasné, co mi říká.

Nemusíš do všeho strkat nos! Přestaň s tím!

Annelies na mě pohlédla a její úsměv byl docela opravdový. "Poslyš," otázala se, "co bys chtěl k Vánocům?"


Slyš zvuk hran, toť hřímá zvon -
prasklý zvon!
Jakým hrozným rachotem nás straší jeho chmurný tón,
hartusící do noci,
že se třesem v bezmoci
při mementu jeho ran...

Zdál se mi sen. V tom snu jsem stál v katedrále, šedé, odrolené, ale stále majestátní. Všude kolem panovalo ticho a každý pohyb byl zpomalený, jako kdybych stál na dně moře a možná, že tomu tak skutečně bylo, a možná, že ne. V uličce mezi lavicemi byly vyskládané zvony, všechny zvony z té katedrály, a všechny byly prasklé a chyběly jim srdce. Oknem jsem viděl, že kolem chodí lidé, ale nikdo nešel dovnitř, ačkoli jsem tak nějak matně tušil, že se tu má sloužit mše, a najednou jsem to věděl, věděl jsem, proč se dveře neotevírají, protože zvony jsou prasklé a chybí jim srdce a nikdo, ale vůbec nikdo to nechce vidět. A já sám jsem toho už viděl dost, tak jsem ty dveře otevřel sám a vyšel jsem ven, do zasněžené vánoční Prahy...

"Co myslíš, že to může znamenat?" ptal jsem se polského klavíristy ráno před začátkem vyučování.

"Že se moc zajímáš o zvony," odvětil stručně.

A měl pravdu. Tu báseň od Poea jsem si v hlavě recitoval celý den. Zvony mám rád. Miluji jejich zvuk, ať jsou to drobné zvonky na saních nebo majestátní zvony katedrál. Ale nechtěl bych být jako ony. Nechtěl bych mít srdce z kovu.

Nevzali by mě do letadla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. listopadu 2016 v 17:53 | Reagovat

To je krásný příběh...,
moc hezky se mi četl a v tvé tetě jsem viděla jednu hrdou 30letou dámu, která má srdce z okovu a nechce žádného mládence, ani rodinu, natož děti, jen svého tatínka a maminku. Silná, tvrdá bytost, jako tvá teta, kdo ví, zda-li také v 70 neprocitne a její srdce nezměkne. Moc bych jí to přála. ;-)
Píšeš hezky, čtivě, mile..., zase ráda příjdu. :-)

2 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2016 v 3:17 | Reagovat

Panenství škodí.

3 SergiooY SergiooY | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:37 | Reagovat

I found this page on 11th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama