Ale proč?

20. listopadu 2016 v 16:17 | Sigmund Werther |  Téma týdne
Občas mám pocit, že některé věci prostě přitahuji. Je to jako nějaké prokletí. A jde z toho docela mráz po zádech.


Vzpomínáte si na mou sestřenku Christine? Psal jsem o ní v článku Můj Fantom opery. Byla to úžasná mladá dáma, jež měla ohromný talent na zpěv. Toužila stát se slavnou operní pěvkyní a já věřím, že by se jí to podařilo, nebýt té události.

Smutné je, že nikdo nic nevěděl. Nikdo netušil, že je nemocná. Až do toho osudného dne to nebylo navenek vůbec znát. Jen teta Agatha se mi později svěřila, že občas mívala pocit, že Christine není v pořádku. Někdy ji přistihla, jak dvě hodiny nehybně zírá z okna. Jindy mé sestřence uklouzla podivná, nelogická věta. I já jsem tam na půdě měl takový divný pocit. Nadával jsem si, že jsem nezasáhl. Nějak, jakkoli. Trápil jsem se. Ale už jsem si to odpustil. Nemohl jsem to tušit. Nikdo nic netušil.

Dopadla špatně. V jakémsi zvláštním vytržení skočila ze střechy. Jen zázrakem unikla invalidnímu vozíku. Teď je zavřená v léčebně a zřejmě se odtamtud už nedostane. Jednou jsem ji tam viděl a víckrát bych nemohl. Ten pohled nesnesu. Promiň, Christine.

A co že jí vlastně bylo? Nevím. A to je na tom to nejhorší. Naše velká nóbl rodina, která si přeci nemůže poškodit reputaci, to tutlá. I před vlastními členy. Mé dvě malé sestřenky stále věří, že Christine odjela studovat do Ameriky. Všichni předstírají, jako by žádný problém nebyl. Mluvit o tom je naprosté tabu.

Ale proč?

Ono se to zdá jasné. Blázen, šílenec, měl by být za mřížemi, aby neohrožoval slušné lidi. Když se nad tím však člověk zamyslí, přestává to dávat smysl. Nikdo by se přeci neměl bát požádat o pomoc. Když nás bolí zub, také jdeme k zubaři a neschováváme se za křeslem, aby nikdo neviděl náš útrpný výraz. A to bychom se za svou nevalnou zubní hygienu měli stydět spíš než za depresi či tak.

Možná za to může společnost. Zkrátka je to ve veřejném mínění tak nějak nastavené. Lidé se pak bojí, aby si o nich ostatní něco zlého nepomysleli, a raději všechno pečlivě skrývají. Nebo je podle některých deprese lenost a tak podobně. Není to poněkud smutné?

A bohužel to tak funguje i v některých rodinách.

Psychické problémy by neměly být tabu. Ničemu to nepomůže. Svou rodinu mám rád, ale jejich přístup k mé nemocné sestřence jim prostě nemůžu odpustit. Pokud jednou skončím podobně (a to podivné prokletí mého okolí jde očividně po hudebnících, takže by se to klidně mohlo stát), tak se postarám, aby to mí milovaní rodinní příslušníci nemohli jen tak zamést pod stůl. Třeba by si pak uvědomili, že duševní nemoc je nemoc jako každá jiná.

Ale zatím se (díkybohu) mám dobře a, maje před očima hrůzný pohled na Christine, jež se s nepřítomným pohledem v očích vrhá ze střechy, přemýšlím, zda důkladněji pátrat po jejím osudu.

Každopádně, můj názor je jasný.

A koneckonců, stává se to i v lepších rodinách.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 20. listopadu 2016 v 16:54 | Reagovat

Opravdu smutné, že si někteří lidé nechtějí připustit existenci duševní nemoci...

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 20. listopadu 2016 v 19:18 | Reagovat

Hm..., píšeš "naše velká nóbl rodina!" a proto tak ta dívenka i skončila. Nóbl rodina! Promiň, ale hodně nóbl rodin skrývá taková tajemství jen proto, protože jsou maloměšťáci a musí si to své ututlat, bojí se, aby je lidé nepomluvili.
Škoda mladého života. ???

3 Sigmund Werther Sigmund Werther | E-mail | Web | 22. listopadu 2016 v 19:02 | Reagovat

[2]: Já vím. Svou rodinu mám rád, ale tohle je hrozné pokrytectví.

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 22. listopadu 2016 v 19:25 | Reagovat

[3]: Pokrytectví, maloměšťáctví, pane bože, kolik lidí mám takových kolem sebe..., :-| Oni jsou na to dokonce hrdí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama