Barevná hudba

12. března 2016 v 16:05 | Sigmund Werther |  O vážné hudbě
Dokážete si představit, jaké by to bylo, vidět barvu hudby? Cítit vůni slov? Slyšet barvy? Vítejte ve světě synestezie.


Synestezie (z řeckého syn - spolu a aisthesis - počitek, vjem) znamená sdružení dvou nebo více smyslů. Na Wikipedii se dočtete, že jde o způsob vnímání, kdy jeden vjem (např. tón) vyvolá vjem jiný (třeba barvu). Takže můžete třeba slyšet tón C a zároveň ho vidět zeleně. Údajně to funguje i při požití LSD, ale to ted rozebírat nebudu.

Synestezií trpí (silné slovo) údajně jeden člověk z 240, ale našel jsem i hodnoty jeden z 23 či jeden z 2000, poněkud odlišné, nu což. Podle některých zdrojů jsou synestetičkami až šestkrát častěji ženy, podle jiných je genderové zastoupení vyrovnané. Někdo by to měl konečně pořádně prozkoumat.

Nejčastější formou bývá spojení barev s písmeny, čísly či dny v týdnu. Nijak vzácné není ani vnímání barvy při poslechu hudby. Existují ovšem i kurióznější kombinace, třeba chuti a hmatového vjemu. Ta představa, že něco jím a přitom cítím, jak je to mazlavé a slizké, mně osobně připadá krapet děsivá.

Synestetikem byl i básník Arthur Rimbaud. Dokonce napsal báseň jménem Samohlásky, kterou, v překladu Vítězslava Nezvala, jsem si dovolil níže okopírovat.

A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,
zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek
ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.

U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;

O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
- O, modrý paprsek jejího pohledu.

Mezi další známé osobnosti trpící synestezií patří kupříkladu Vincent van Gogh, Charles Baudelaire, Virginia Woolfová, Edgar Allan Poe, Alexandr Nikolajevič Skrjabin, Vasilij Kandinskij, Vladimír Nabokov, Ferenc Liszt, Franz Schubert či Olivier Messiaen. Udajně i sám velký Ludwig van Beethoven disponoval touto schopností. Jak vidíte, skladatelů je mezi nimi více než dost.

Já u sebe bohužel žádnou formu synestezie nepozoruji (ano, závidím), ovšem znám pár lidí, kteří s tímto jevem mají bohaté zkušenosti. Ano, přátelé, není to nikdo jiný než Annelies a mladý nadějný klavírista, můj kamarád z konzervatoře. Oba jsem požádal, aby mi k tomuto tématu něco zajímavého napsali.

Annelies vidí barvy pro písmena, čísla a dny v týdnu. Kromě toho je však obdařena dle mého názoru naprosto úchvatnou synestezií, co se týče hudby. O tom si ostatně přečtěte sami.

Vidím barvy jednotlivých tónů, od nichž se pak odvíjejí barvy tónin. Má to přitom svůj systém. Třeba písmeno C vidím jako jasně zelené, stejnou barvu má tudíž i tón C (v některých případech se může jemně lišit odstín). C samo o sobě je poměrně neutrální, tónina C dur je pak přímo zářivě zelená, c moll podstatně temnější, přičemž neztrácí nic ze své sytosti. Cis dur je poněkud světlejší a vybledlejší a cis moll z ní vzniká stejným způsobem jako c moll z C dur. U některých tónin se mollová naopak zesvětluje, což je případ e moll či h moll. G dur, g moll, Ges dur a gis moll mají zase všechny téměř stejnou barvu.

Výše popsaný systém platí především pro stupnice. U skladeb je situace mnohem zajímavější. Některé tóniny se například často barví podle jiných. Dělají to hlavně různé G tóniny (čímž myslím G dur, g moll, Ges dur...), které chytají barvu od dominanty, tedy od D. Mnohdy tak místo temně šedofialové bývají oranžové, rezavé či hnědé. Od dominanty se barví též tóniny C a tóniny F pro změnu získávají svou barvu od subdominanty. Tyto tóniny, jež jsou shodou okolností obě zelené, též mívají svou barvu méně výraznou, pokud si ji zachovají. Příkladem oranžové g moll je pro mě třeba Brahmsův Uherský tanec č. 5, jako fialovou c moll bych zmínila první větu Beethovenovy Osudové.

Jiné skladby získávají barvu jiné tóniny bez jakéhokoli systému. Třeba druhá věta Osudové je v As dur, pokud se nepletu, a měla by tedy být temně červená, přesto ji však vidím c mollově zelenou. Hudba může mít i více barev najednou či barvu, jaká nepatří žádné tónině. Například modré Largo z Dvořákovy Novosvětské symfonie.

Na otázku, zda barevné vidění tónin nějak souvisí s absolutním sluchem, odpověděla:

Vlastně ani nevím. Nejsem schopná posoudit, zda já sama mám absolutní sluch. Někdy dokážu poznat a pojmenovat jednotlivé tóny a jindy nerozeznám durovou stupnici od mollové. Ale bylo by to logické. Mně ovšem jako na potvoru mé vidění barev přestane fungovat, když se na něj příliš soustředím.

Ovšem to není zdaleka všechno, co tato obdivuhodná mladá dáma dokáže vidět.

Své barvy nemají jen tóniny, ale i jednotlivé nástroje. Ty navíc disponují ještě svými strukturami. Třeba klavír sám o sobě je bílý, téměř průsvitný, hladký a skleněný. Na některých nástrojích jsou barvy tónin dobře vidět, jiné je přehluší svou vlastní.

Celou skladbu vidím kolem sebe v prostoru. Melodii jako čáru, která se různě vlní. Ta hudba někam jde, obvykle doprava nebo dopředu. Ale to už se špatně popisuje.

V této chvíli mě poslala do háje a já soudím, že je pravý čas podívat se na našeho druhého adepta.

Nikdy jsem nedokázal vidět barvy jednotlivých tónů či tónin. Barvy pro mě mají jen intervaly. Malá tercie je tmavě červená a velká sexta jasně žlutá. Nedokážu podle toho poznat, z jakých konkrétních tónů se daný interval skládá, tam už musím spoléhat na svůj sluch. I tak je to pro mě užitečné a vnímání hudby to činí zajímavějším.

No jo, on na sáhodlouhé proslovy nikdy nebyl.

Já bych osobně strašně rád něco takového uměl. Nedokážu si ani pořádně představit, jaké to může být. Ovšem oba dva mí přátelé a dle údajů z literatury i většina synestetiků si svou odlišnost nijak neuvědomuje. Zkrátka jim to připadá naprosto normální. Annelies uvedla, že se tím začala zabývat, až když si přečetla, že totéž uměl Liszt a stejně jako ona viděl D oranžově, a došlo jí, že to asi nebude tak úplně normální, jinak by o tom v knize nepsali, to dá rozum. Můj klavírní přítel řekl, že se jako malý ptal svého táty, jak se jmenuje ten modrozelený interval. Jeho otec ho dosud má tak trochu za magora. Matně si též vzpomínám, že jsem v první třídě měl spolužáka. Když jsme se začali učit písmena, tak paní učitelka přinesla velké modré A a ten chlapec se rozčiloval, že ta barva je špatně. Pak se mu ostatní kluci smáli a mám takový neblahý pocit, že já také. Ale to nechme stranou.

A co vy? Máte nějaké osobní zkušenosti? Dokážete si představit, jaké by to bylo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. března 2016 v 17:06 | Reagovat

Moje fantazie mi to dovolí, tedy někdy. Vidět barevně hudbu. Pustím si ji a zavřu oči..., jo někdy jí vnímám barevně! ;-)
Pěkný článek , zajímavý..., díky za něj. :-)

2 Jana Jana | Web | 14. března 2016 v 10:42 | Reagovat

Zajímavé, podle mých představ je třeba hlas trubky červený, pomalá, tklivá melodie bílá, až bledě modrá, písmeno A vidím červeně, E fialově, I žlutě, O kovově černošedé , U modré ...ale každý to asi vidí jinak :-)...D vidím hnědé :-)

3 stuprum stuprum | Web | 24. března 2016 v 21:34 | Reagovat

Vidím červeně A a zeleně C. CELASKON vidím jako DUHU. :)

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 25. března 2016 v 21:54 | Reagovat

Já o tom slyšela pouze ve spojení s Vladimírem Nabokovem, ale takhle jsem hudbu nikdy nevnímala- aspoň myslím.
Jestli něco s hudbou prolínám tak asociace které mi vznikají na základě tónů v hlavě. Ale to je vše.
Kamarádka má absolutní sluch (nebo to aspoň tak beru), jdu se jí zeptat, jestli to vidí v barvách :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama