Beethovenova zpovědnicová epopej

16. ledna 2016 v 18:30 | Sigmund Werther |  Sigmundovo okénko
Znáte takovou roztomilou modrou stránku jménem Zpovědnice? Je plná všelijak narušených lidí a opravdu se nedá brát vážně, ale občas tam zajdu. Dokáže dokonale pobavit. A to považte, co jsem našel minule. Autorem není nikdo jiný než... chvilka napětí... sám velký Ludwig van Beethoven.


Jestli se v tomto pochybném internetovém doupěti pohybujete, možná ho znáte. Podivná postava. Dosud jsem nepřišel na to, co to má znamenat. Někdo si tropí ze známého komponisty žerty? Nebo snad skladatel vylezl z hrobu a koupil si počítač? Kdo ví. Každopádně to docela stojí za to.

Teď se hudba navždy změní!

Neboť zazní Devátá symfonie s Ódou na radost, mé největší dílo! Napněte uši a poslouchejte, když na rozdíl ode mě můžete. Sám budu svou skladbu dirigovat, ačkoli mi to mí přátelé rozmlouvali. A hudba se navždy změní!

Po této krátké introdukci nastupuje hlavní téma - Rossini. Zpovědnicový Beethoven trpí utkvělou představou, že Rossini může za veškeré zlo světa. Proč ne, když se u toho můžeme pobavit.

Rossini mě šikanuje!

Víte, lidé moji hudební revoluci tak trochu nechápou. Odmítají, aby se hudba navždy změnila, aby přišla nová a lepší, ne tak svázaná formou a nesmyslnými pravidly, jako třeba, že v symfonii se nesmí zpívat. Myslí si, že jsem jen hluchý blázen. Děti na mě pokřikují a na mé koncerty téměř nikdo nechodí.

A nejhorší je to individuum zvané Gioacchino Rossini. Celá Vídeň obdivuje jeho parodie na hudbu. To je teď samé Rossini sem, Rossini tam, Rossini nám ukázal, co je to pravá melodie, Beethoven ať se jde vycpat. A ten hajzl se mi ještě chodí vysmívat. Pokaždé, když mě potká, začne na mě něco křičet. Neslyším ho, protože jsem hluchý. Slušně mu tento fakt oznámím a nabídnu mu svůj konverzační sešit, ať tam své dozajista důležité sdělení tedy napíše. Ale on odmítne, znovu začne něco křičet, pak se začne smát a všichni kolemjdoucí také. Hrozně mě tím štve. Já nepotřebuji pořád připomínat, že neslyším!

Také mi chodí na mé koncerty. To málo lidí, co se tam obtěžovalo jít, vždycky nějakým způsobem zmanipuluje, aby šli proti mně. Minule mě hnali ze sálu a on seděl v křesle a měl z toho hroznou srandu. Také ho baví nahlas upozorňovat na to, když orchestr pod mým vedením začne zpomalovat. Ne že by si toho nikdo nevšiml, ale když to ten nádhera začne vyřvávat na celý sál a u toho se smát svým šakalím smíchem, je to ještě horší. Navíc když mi tohle dělá, většinou vůbec netuším, co se děje. Jsem poněkud zmatený, když se k dirigentskému stupínku začnou blížit posluchači s vidlemi a pochodněmi. Věřte mi, je to hrozné, neslyšet.

Co s ním? Mám ho v noci přepadnout a umlátit violoncellem, nebo bude stačit ho na pár dní zavřít do klavíru?

Náš komponista však umí být nejen vtipný, ale i překvapivě dojemný. V tklivém nápěvu vypráví o svém zoufalém osudu s nenaplněnou láskou.

Mé trápení s láskou...

Miluji ji. A ona mě také. Jenže já jsem jen obyčejný, neoblíbený skladatel chudý jak kostelní myš a ona bohatá šlechtična. Jejímu otci to z nějakého mně nepochopitelného důvodu vadí. Myslí si, že jeho dcera by si zasloužila někoho víc na úrovni. Zkrátka a dobře, odmítá mi ji dát.

Proč? Co jsem komu udělal, že musím prožívat taková muka?

Vzkazuješ mi, ať už Ti nepíši. K čemu taková láska, když nemůže být naplněna? Říkáš, že bude lepší, když už se neuvidíme a přestaneme po sobě toužit. Vrátila jsi mi všechny mé dopisy, prý proto, aby ses netrápila marnými vzpomínkami na mne.

Ty třeba nalezneš někoho, kdo pro Tebe zahoří. Věřím, že Ti bude dobrým manželem, obětavým ochráncem a oporou v životě. Však jsem si jist, že Tě nikdy nebude milovat vroucněji než já.

Nyní již vidím, že nemám právo na rodinné štěstí. Mou milenkou smí být snad jedině Hudba. Nesmím žít pro sebe, ale pro jiné. Snad je ode mne příliš sobecké, přát si lásku jen a jen pro sebe. Avšak mé srdce se bude stále trápit nenaplněnou touhou po Tvém objetí, neboť Ty jsi mou Múzou, Ty jsi Hudbou.

To je pro Tebe, má Nesmrtelná milenko. Vím, že neoplýváš žádným elektronickým přístrojem a pojem internet je Ti zcela cizí, přesto však věřím, že se k Tobě má poslední zpráva už nějak dostane.

Buď sbohem. Nechť Tě andělé ochraňují.

Nejen láska skladatele trápí...

Jak strašlivá je hluchota...

Tak strašlivá pro mne. Hluchý skladatel - kdo to kdy viděl? To je jako slepý malíř. Dlouho jsem se vyhýbal lidem, ve strachu, že na to přijdou, že Beethoven ztrácí sluch. Byl jsem nevrlý a vzteklý, choval jsem se jako šílenec a maniak, ale to jen proto, že jsem nemohl říct: "Mluvte víc nahlas, já jsem hluchý!" Byla to příšerná doba, když jsem ztrácel sluch. Teď již neslyším vůbec nic. Nemohl jsem to déle skrývat. Lidé to vědí a Rossini se mi posmívá.

Avšak nikdo nemá zdání, jaké utrpení to je, být hluchý. Člověk by řekl, že žiji ve věčném tichu, ale opak je pravdou. V mé hlavě neustále zní Hudba. Začíná jako krásná, ale pak se všechno změní, začne zrychlovat, orchestr spolu neladí a v tu chvíli mlátím pěstí do stolu, zuřivě, dokud všechno nezačne znovu od začátku. Mou jedinou útěchou je, že mohu tu Hudbu zapsat.

Žádný z těch šarlatánů, již se nazývají lékaři, mne nedokázal toho utrpení zbavit. Třeba to skončí, jednou, až zemřu. Pevně věřím, že v nebi budu zase slyšet.

Nebo nastane nekonečné Ticho...

Lehce hororová záležitost...

Spatřil jsem svůj hrob!

Stala se mi velice zvláštní věc.

To se takhle po ránu v klidu procházím po Wiener Zentralfriedhof. V ulicích města nikdo není a na zemi leží cáry studené mlhy. Možná, že i ptáčkové zpívají, kdo ví. Každopádně je krásně. Chodím v uličkách mezi hroby a vychutnávám si ten božský klid.

Poněkud jsem se zamyslel, napadla mě totiž krásná melodie inspirovaná tím klidem, mlhou a hroby všude kolem. Taková pomalá, táhlá, smutná a tklivá, která jako by vyjadřovala žal člověka nad tím, že brzy zemře a moc dobře to ví. Zastavil jsem, vytáhl svůj hudební zápisník a zběžně motiv poznamenal. Pak jsem se teprve rozhlédl kolem.

A můj pohled spočinul na jednom z hrobů. Takovém světlém, docela pěkném. Leží na něm vcelku dost květin.

Ale je na něm mé jméno.

Několikrát jsem ho obešel kolem dokola, neboť jsem nevěřil vlastním očím. Já přece nejsem mrtvý! Tak co tu dělá můj hrob? Zbláznil jsem se či co?

Od té doby mi to nedá spát. Vím, že to slušní muži nedělají, a ostatně je to i hřích, ale vážně začínám uvažovat o tom, že ten hrob někdy v noci otevřu a podívám se, jestli uvnitř někdo je. Už teď si chystám lucernu.

Co to má znamenat? Je to snad krutý žert? Chce mi někdo sdělit, že už patřím do hrobu? A co když v tom má prsty Rossini?

Od vážnějších témat opět ke středobodu Beethovenova života. Zde došel Ludwig k závěru, že je načase jednat.

Pomstím se Rossinimu!

Už mne přestalo bavit, jak se mi ten náfuka neustále vysmívá. Proto jsem se rozhodl konat. Konečně ten nadutý hlupák dostane co proto!

Poslal jsem svého synovce Karla, aby mu položil před dveře umyvadlo s vodou. Hoch je ovšem poněkud nespolehlivý a nikdy si nemohu být jist, zda učiní, co se po něm vyžaduje. Proto jsem se pojistil a podplatil jsem Rossiniho kočího, aby mu v kočáře nastražil divokou a vzteklou kočku. Partituru Lazebníka Sevillského jsem mu vyměnil za Fidelia. Myslím, že dnes to budu já, kdo se bude bavit.

A kdyby to náhodou nevyšlo, mám ještě jedno eso v rukávu. Jmenuje se Richard Wagner. Ten mladík je tak nepříjemný a nadutý až hrůza, ale na Rossiniho ideální zbraň. Vlastně jsou si dost podobní, když o tom tak přemýšlím. On ten Wagner sice ještě nejspíš neví, že se vůbec stane hudebníkem, ale nedělejte si starosti, už jsem to domluvil s jeho otcem. Jsem si jist, že v budoucnu z něj bude prvotřídní Rossinityran. Tedy, alespoň v to doufám. Až se na něj vrhne, nic z toho osla Rossiniho nezbyde. Skoro toho hlupáka lituji, když si představím Wagnera, jak mluví a mluví a mluví a mluví...

No nejsem já geniální?

Otázkou je, jestli se mu to tak zcela vyplatilo.

Sledují mne

Já nevím, možná jsem paranoidní nebo blázen, ale v mém okolí se dějí podivné věci.

Často potkávám takového zvláštního muže s brýlemi. Vlastně téměř pokaždé, když se vypravím do města. Jakmile se ohlédnu, je za mnou. Naposledy se po mně tak pokradmu ohlížel a přitom něco šeptal do jakéhosi zvláštního přístroje.

Pak také mám doma hospodyni. Jak nad tím tak přemýšlím, ani nevím, kde jsem ji vzal. Nejspíš prostě jednou přišla sama. A ona se po mně tak divně dívá... Navíc můj synovec Karl mi přestal krást peníze a často si s tou ženou povídá.

A předevčírem jsem dostal anonymní dar k narozeninám. Našel jsem ho ležet přede dveřmi. Uvnitř byla sůl do koupele jasně růžové barvy. Co to má být?

Dosti mne to děsí. Myslíte, že za tím stojí Rossini?

Následuje novoroční pozdrav pro oblíbeného rivala. Jak jinak, než s vizí povedeného roku.

Rossini, to je pro tebe

Můj drahý příteli,
z celého srdce ti přeji vše nejlepší do nového roku 2016 a upřímně doufám, že se budeš mít dobře a budeš šťasten a zdráv. Jen jedno si, milý pane skladateli, dobře zapamatuj: vkus Vídeňáků je vrtkavější než sama Štěstěna a v novém roce se může docela dobře stát, že se má hudební revoluce konečně vydaří a tvé plytké opery upadnou v zasloužené zapomnění, a já pevně věřím, že je osud přeci jen alespoň trochu spravedlivý. A až se tak stane, věz, že pak se ti já budu chodit vysmívat pod okno, já ti budu sabotovat koncerty a já proti tobě budu na ulici štvát zlomyslné malé děti. Jistě se již třeseš nedočkavostí.

Měj se dobře, můj milovaný kamaráde.

Tvůj Ludwig.

Toto bylo na Zpovědnici spatřeno naposledy. Dojemné. Zdá se, jako by se náš komponista chystal spáchat sebevraždu. Ale nebojte, zrovna před chvílí psal něco o miniknedlíkách, takže se odvážím tvrdit, že se mu nic nestalo.

Nechci už dál žít

V posledních letech mne při životě držela už jen Hudba. Ale lidé ji nechápou, odmítají ji, vysmívají se jí a tvoří na ni parodie. Beethoven dubstep. Beethoven techno. Nic není nemožné. Snad za tím stojí ten zatracený Rossini. Nestačí mu, že lidé jeho plytkou hudbu milují a obdivují, ale musí se mi ještě vysmívat a prznit mou hudbu. Nechci už dál žít v tomto světě.

Osud mne připravil o vše. O sluch, o mou životní lásku, o Hudbu a nejspíše i o zdravý rozum. Smrt bude vysvobozením.

Věřil jsem, že po smrti něco bude, snad Bůh a jeho věčný život, snad Hudba, ale už nevím. Jsem zmaten a zničen. Ani nevím, co chci. Už nevěřím v Boží milost a víru v Hudbu mi berou. Už zbývá jen nekonečná temnota.

Beethoven ze Zpovědnice má ovšem i básnické nadání...

Nesmrtelné milence

Můj anděli,
mé všechno,
mé já.

Vlastně už to dávno víš.

Víš,
jak bolestně Tě miluji
a jak palčivá je touha,
jež nemůže být nikdy naplněna.
Prý pro Tebe nejsem dost dobrý!

Jak nádherné byly ty časy!
Slunce obalilo svět zlatým hávem
a my jsme se vtělili v čirou radost.
Láska protkala časoprostor hedvábnou pavučinou,
tóny klavíru vyletěly až k čiré obloze,
v mé hlavě divoce vířily smyčce
a pak se vše rozprsklo do všech stran
v mohutném zvuku orchestru,
v majestátní písni vášnivé touhy,
jež dlela pod tichou ochranou sovího křídla.

Ale teď je všechno pryč.

Kdybys jen tušila,
jaká pekelná muka prožívám,
jaký ďábelský plamen mne spaluje!

Nesmím žít pro sebe.
Mým posláním je Hudba.
To jsi mi řekla, když ses se mnou loučila.
Navždy.

Ale zapomněla jsi,
že Ty jsi mou Múzou,
Ty jsi Hudbou!
Mou Hudbou!

Ač zlými slovy do mne bijí,
věřím, že za mnou vždy budeš stát,
jen pro Tebe já ještě žiji,
pro Tebe nešel jsem navždy spát.

Pro Tebe spřádal jsem melodie,
pro Tebe plakal, smál se, řval.
Slyš: Ludwigovo srdce bije
pro Tebe - vždyť Ti duši dal!

Pro Tebe vichr v skalách duje,
pro Tebe jsem tuto báseň psal
a ač se tak zcela nerýmuje,
přec rád bych Ti ji věnoval.

Až budeš tyto divné řádky číst,
prosím, nemysli si,
že jsem se již dočista zbláznil.
Ne.
To je jen proto, že jsem, žel,
v touze po Tobě zapomněl,
že se vše dá říct jen jednou větou.

Vrať se mi zpět, má Nesmrtelná!

Sonáta h moll

S úsvitem
každého mého trýznivého rána
Tvá tmavá silueta u okna
vítá den.

Nikdy jsem vroucněji netoužil
spatřit Tvou tvář,
než v tento čarokrásný okamžik,
žel, je mi souzeno jen tiše čekat,
až se probudím
a Ty se celičká rozplyneš ve větru
a na světě bude znovu šedo a smutno.

Pozdě.

Svou píseň mi pěje už jen teskná meluzína,
klesám na studenou zem
a křičím jako smyslů zbavený,
řvu,
jaký netvor jen mohl
roztříštit naši lásku
a odvléct Tě do svého podsvětí,
vzlykám
nad naším zoufalým osudem,
pláču
z té strašlivé bolesti,
jež mi nedopřeje klidu,
celá Vídeň mne slyší
a klepe si na čelo
že se Beethoven zbláznil.

A úsvit má barvu
h mollovou.

Ostatně, proč ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 18. ledna 2016 v 16:00 | Reagovat

Nápad rozhodně skvělej! Ze začátku mě to docela bavilo, ale postupem času je to nudný a moc dlouhý na to, aby si to udrželo mou pozornost :D

2 Sigmund Werther Sigmund Werther | Web | 18. ledna 2016 v 17:03 | Reagovat

[1]: Pravda, že takhle najednou je to trochu silná káva. Na Zpovědnici to vychází jako seriál a člověk se mezi samými lidmi v depresi docela pobaví. Vážně by mě zajímalo, koho taková blbost mohla napadnout :-)

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. ledna 2016 v 18:30 | Reagovat

Zpovědnici neznám, asi tam ve chvilce volna taky zajdu.
Děkuji za komentář na mém blogu,potěšil! ;-)

4 Eli Eli | Web | 18. ledna 2016 v 22:41 | Reagovat

Tak to se super! :D Někdo se šíleně nudí, a zároveň je vážně vtipný. :D Na Zpovědnici jsem několikrát byla, ale na takový klenot jsem bohužel nenarazila. Budu příště muset lépe hledat. :)

5 Viktorie Viktorie | 24. ledna 2016 v 23:25 | Reagovat
6 Fredy Kruger Fredy Kruger | 31. ledna 2016 v 1:27 | Reagovat

" Já... Beethovenovu  hrál  ,,Devátou,,

... tu náhle jsem vzpomněl si  na tátu,
když řekl, že nějaké kreutury ,
mu včmáraly  do jeho partitury
noty !!... je to tak ! noty !

řval : ,, idiote !  no ??  to ty ??,,

... pak na další  bratry  řval ( na syny ) :

,, čtyři a šedesátiny .....
jáá... původně  měl jsem ve partu,
teď musel jsem hráti  ve kvaltu

...vskutku sto dvaceti osminy !!!
... kdo dopustil se té  swininy  ???
všechny vás roztrhnu  ve dví !"

z hochů  však nikdo to neví !

řve tatík : " Z vás někdo... pěkná je  swině !

...nejmladší hošík řve " Tatínku !  i ne ! "
... již ví,malý  Patrick  Doucha !!

" Moucha !  tady též moucha !
Tatínku !" ( řve synek  Douchy )

... " Do not  ti nasraly mouchy !
tys  zavařil  housle !!"

" I neplač tu !!"
... starý  Jebb  Doucha vzal plácačku
řka : " Já vám dám !! ... tu howno... tu howno....
Muchy jsou vybity !! hotovo !!"

" Když vlítnou sem zas ??"

" Je proplesknem !!"

... děti to vítají potleskem !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama