Dejte méněcenné bytosti pokoj!

26. prosince 2015 v 13:19 | Sigmund Werther |  Téma týdne
Jdu takhle na nádraží a co nevidím: nosorožce!
Kouknu se pořádně: a fakt ho nevidím!


Na tento laciný vtip jsem si zrovna vzpomněl. Kráčím pochmurným dnem směrem k šedé, částečně rozpadlé železniční stanici a co nevidím!

Není to nosorožec.

Ne. Je to člověk. Choulí se do potrhané bundy a ruce ve špinavých pletených rukavicích si nahřívá nad ohněm planoucím v odpadkovém koši.Vzhlédne a zazubí se na mě.

"Dejte méněcenné bytosti pokoj," pronesl tiše.

"Co?" Poněkud matoucí setkání, takhle odpoledne.

"To ti vzkazuje," řekl ten chlapík a napřáhl ke mně pravici. "Sorry, nepředstavil jsem se. Mý jméno je Rehtrew Dnumgis a už tady na tebe čekám."

"Já žádné peníze nemám," konstatoval jsem poněkud zděšeně. Sakra, a to jsem si myslel, že se sem bezdomovci stahují až k večeru. Momentálně bych tu viděl raději toho nosorožce.

Dnumgis se krátce zasmál. "Kdo říká, že chci tvý prachy? Sedni si ke mně, chlape."

Proti tomuto pokynu jsem nic nenamítal. Koneckonců, sálající odpadkový koš vytvářel příjemné teplo.

"Pěkný táborák," sdělil jsem mu.

Zakřenil se. "To jsou housle, kámo. Stradivárky. Ty hořej nejlíp na světě."

Nepřál bych vám vidět mé upřímné zděšení. Po tomto sdělení mě téměř obestřely mrákoty. Zavrávoral jsem a musel jsem se opřít o stěnu, co nejdále od toho bezbožného muže, jenž si dovolil beze studu provést takovou ohavnost. Pálit stradivárky! Ještě dnes cítím ten ledový pot, když si na to vzpomenu.

"Jak jsi mohl!?" zařval jsem bolestně od své zdi.

Dnumgis se na mě otočil. "Umění je zbytečný, kámo," prohlásil téměř omluvně. Vytáhl zpod bundy ručně psané partitury a přiložil je do ohně. Modrý inkoust. Její hudba.

"Hajzle!" vykřikl jsem.

Udiveně se na mě podíval. "V klídku, kámo. Sama ti to vzkazuje. Dejte méněcenné bytosti pokoj." Vzal další notové papíry popsané modrým inkoustem a vhodil je do koše.

V tu chvíli už jsem se neudržel. "Já ti dám méněcennou bytost!" sykl jsm a vrhl se na něj.

Couvl. "Zadrž, kámo. Tobě to furt nedochází? Když mě praštíš, ty budeš mít monokla. Jsem Rehtrew Dnumgis, tvý druhý já!" Načež se pekelně rozchechtal a měl se k odchodu.

Zalapal jsem po dechu. "To přece není možný! I ten zatracenej nosorožec je menší kulturní barbar než ty!" Možná to znělo poněkud vyšinutě, ale na to jsem vůbec nedbal.

Dnumgis si toho však nevšímal. "Vidíš, kámo? Už i mluvíš jako já a ne jako když jsi spolknul slovník!" Planoucí odpadkový koš náhle zhasl a mezi popelem vzácných houslí a rukopisných partitur ležel špinavý nosorožčí roh. Tázavě jsem pohlédl na toho příšerného chlapa, ale jakmile jsem to udělal, shledal jsem, že dočista zmizel. Kdesi v dálce houkal přijíždějící vlak.

Pokoj méněcenné bytosti na věky.

Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 1:26 | Reagovat

Super :) Páčilo sa mi to ^^

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | 29. prosince 2015 v 19:00 | Reagovat

zvláštní, ale pěkné:-)
obzvlášť se mi líbí:
Rehtrew Dnumgis
;)

3 STIAK STIAK | E-mail | Web | 14. ledna 2016 v 20:12 | Reagovat

To je naprosto úžasné... ;w;

Ten pocit, když to jméno napíšete do googlu pozpátku a hledáte výsledek, a až pak vám dojde, že se jedná o jméno autora... :DD

Vážně, tenhle článek se mi naprosto úžasně neskutečně líbil. :3

4 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 10. února 2016 v 2:06 | Reagovat

Moc hezký článek =) imaginativní. Věřím, že každý si při čtení vybavuje něco naprosto jiného...=) Každý má svůj originální zážitek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama