Zvláštní...

8. listopadu 2015 v 18:50 | Sigmund Werther |  Téma týdne
On byl vůbec poněkud podivný. Malý chlapec, který si nehraje? Kdo to kdy viděl? Ale přece, raději sedí v koutku, tiše, bezhlesně. Hledí kamsi, do míst, která jsou obyčejným smrtelníkům zapovězena, a v očích se mu zračí zvláštní moudrost. Příliš nemluví a po večerech s melancholickým výrazem ve tváři pozoruje slunce zapadající nad Rýnem, jeho hřejivý svit, který třpytivá hladina trhá na kousíčky. Zvláštní záliba...


Možná má jen strach. Strach z toho muže, jenž by mu správně měl být blízký, ale není. Proč? Veškerou svou lásku dal alkoholu. Jenže alkohol city neopětuje, kdežto chlapec by miloval, opravdu miloval, kdyby bylo koho. Matka je slabá a nemocná, má plno práce a její hlava těžkne starostmi. Docházejí peníze. Proč? On je propil. On, jenž se opovažuje nazývat jeho otcem. Nenáviděl by ho, kdyby to dokázal.

Ctižádostivý otec se živí jako operní zpěvák, nepříliš vynikající, neboť ďábelská tekutina mu po troškách, pomalu, ale jistě, bere hlas. Ze syna by chtěl vychovat zázračného malého hudebníka. Něco jako byl Mozart. Ba ne, ještě zázračnějšího, zázračnějšejšího, nejzázračnějšejšího! To mu alkohol zamotal jazyk. A bude to hned!

Činí se, jen co je pravda. Synka bije a v opilosti na něj křičí. Pro chlapce se hudba, jindy mocná kouzelnice, stává pachatelem utrpení. Denně musí tvrdě cvičit na klavír a na housle a za každé zaváhání, za každý falešný tón je tvrdě trestán. A že se jich tam nakupí, když se mu strachem třesou ruce a pro slzy nevidí do not. Kdo za to vlastně může? Snad otec? Hudba? On, protože se dost nesnaží? Není dost dobrý? Proto musí za trest znovu cvičit, zamčený v komoře?

Hrál by. Pane, on by tak hrál! Zahrál by všechno. Město, domy, ulice, Rýn, moře, zamračenou oblohu a andělské kůry. Jen kdyby mohl! Kdyby za každou ulici nedostal pohlavek a po každém moři nenásledovala rána rákoskou. Nevymýšlej hlouposti, Mozartem buď!

Proto ta zvláštní záliba. Krčí se na půdě mezi trámy, hledí z výklenku a vychutnává si poslední okamžiky svobody. Než řeka pohltí sluneční kotouč a on zahlédne na rohu ulice otcův stín. Pozoruje rudá oblaka a v hlavě se mu míhá jeden tón za druhým. Melodie, kterou nemůže zahrát, protože pak už by nebyl Mozartem.

Stal by se Ludwigem van Beethovenem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 10. listopadu 2015 v 13:06 | Reagovat

Opravdoví umělci to asi nemůžou mít v dětství lehké, jinak by se nestali umělci. Tím neomlouvám otce alkoholika.

2 Cinereo Cinereo | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 22:25 | Reagovat

Chudák chlapec, ne že bych se v něm trochu neviděla. Chudák matka a chudák celý svět, jen se na něj račme pohledět.

A tam, v hloubi duše těla,
kam malá jiskra zaletěla,
a tam, kde malý plane plamen...

Požár.

Amen.

(V překladu se mi to opravdu líbí. Je to krátké, surové a všeříkající. Povedené. :)

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 19:25 | Reagovat

Tyto příběhy o dětství - nedětství slavných hudebních talentů znám... A je mi jich líto...

4 Just Blaze Just Blaze | 14. listopadu 2015 v 11:24 | Reagovat

Skvěle napsané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama