Aby za tím tak opravdu byli Ilumináti!

23. listopadu 2015 v 17:19 | Sigmund Werther
"Varuji vás, vy proklatí bídáci! Tohle bylo naposledy!" zařval Johannes Brahms, když jsem mu šetrně sdělil, že zatímco on se svým kamarádíčkem Chopinem marnili čas u klavíru, záhadný černý vůz odvezl slečnu i s jejími přísně tajnými dokumenty neznámo kam. Neopomněl jsem mu připomenout, že na tom také má svůj podíl.


Celá akce začínala jít poněkud do háje. Ferenc Liszt byl bandou ezoteriků zavlečen do nedalekého pohřebního ústavu. I když, nezdálo se, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Možná ani nepostřehl, že se ho tady někdo snaží dostat zpátky do hrobu. Bezstarostně rázoval po místnosti, vtipkoval a černá sutana se mu vlnila kolem nohou. Pozorovali jsme ho přes prosklenou stěnu a všichni do jednoho jsme měli chuť vtrhnout dovnitř a poněkud mu domluvit. Nehodlal jsem však riskovat, že bych přišel o zbytek svých spolupracovníků a všechno musel zachránit sám. Jako správný superhrdina.

Liszt se zrovna rozhodoval mezi černou a mahagonovou rakví a ve tváři se mu zračilo hluboké zamyšlení, když najednou vtrhla do místnosti záhadná dáma v tmavomodré peleríně.

"Čau tati. Poslyš, neviděl jsi náhodou Richardův baret? Od rána ho nemůže najít a už začíná být poněkud naštvaný."

Liszt nejprve překvapeně vyvalil oči, poté radostně rozpřáhl ruce a usmál se od ucha k uchu. "Cosimo, má milovaná dcero!" vykřikl nadšeně, odstrčil dotěrného ezoterika a pevně ženu objal. "Jak se ti daří? Nezlobí tě Richard moc? Víš, já si myslím, že nebylo moc hezké, když tě takhle odvlekl od Hanse..."

"Tati, teď ne," sykla Cosima a vymanila se z Lisztova objetí. Rozhlédla se po překvapených ezotericích, nasadila profesionální úsměv krásné manželky génia. a pronesla: "Takže jsi Richardův baret neviděl? Nevadí. Vlastně jsem ti chtěla něco jiného. Tady ten pán by s tebou rád mluvil."

Poodstoupila a Lisztovi zamrzl úsměv na tváři, neboť moc dobře znal toho muže, jenž tak toužil prohodit s ním pár slov. Ano, byl to onen muž v černém, ten, který nám již předtím nadělal tolik problémů. Vyděšený Liszt nyní hleděl do temné skvrny v místě, kde lidé obvykle mívají obličej. "Naposledy," pronesl flek tajemně a neméně záhadně se rozplynul. A pak se začaly dít věci.

Cosima se chuděrka náhle celá třásla. Obrátila oči v sloup, až z nich bylo vidět jen bělmo, a hlasem vyšeptalé stařeny zasípala: "Kvintový kruh! Kvintový kruh je nesmrtelný!" Pak se v křečích zhroutila na zem a jen co se dotkla naleštěných parket, dočista se rozpadla.

Oněmělý Liszt tiše sledoval tu scénu a v jeho očích se zračil nevýslovný smutek. Ovšem jen do té doby, než si všiml, že se banda ezoteriků mezitím stihla změnit v krvelačné roboty, jimž místo očí svítí rudé žárovičky. Jejich klepeta zanedlouho drtila nebohému hudebníkovi ramena a nešetrně ho vhodila do nejbližší rakve. Ani jeho srdceryvné výkřiky "Pusťte mě!", "Vážně pořád žiju!" a "Já jsem chtěl tu mahagonovou!" nezabránily těm zrůdám chladnokrevně zatlouct hřebíky do víka. Za chvíli stála v místnosti dokonale zabalená zásilka s velkým rudým nápisem Expres do Bayreuthu, z níž se ozývalo už jen tlumené bušení. Ezoteričtí roboti na nic nečekali, popadli rakev a vydali se hledat nejbližší poštu.

V tu chvíli k nám přiběhl Beethoven. Vlastně se spíš připlazil, protože se smál, až se za břicho popadal. "To neuhodnete, co jsem zjistil!" volal. "V archivu se psalo o nějakém proroctví! Prý že se tu zjeví jakási žena, která se rozpadne, věřili byste tomu? A nějakého kněze nacpou zaživa do rakve! Není to vtipné?" Když viděl, že se nesmějeme, zarazil se. Pohlédl do našich utrápených obličejů a hned mu bylo jasné, kolik uhodilo.

"Co říkalo ještě to proroctví?" vyptával jsem se ho.

Nervózně těkal očima. "Nebylo to pěkné," vysoukal ze sebe nakonec. "Vůbec ne. Psali tam o kouzlech. Vlastně o tom, ž žádná nebudou."

"Proč?" otázal se napjatě Chopin.

"Protože dnes je naposledy!" vykřikl Beethoven a zhroutil se na dláždění z kočičích hlav.

"To přece říkal ten chlap," podotkl Brahms. "Než se ti vraždící roboti rozhodli poslat našeho drahého Ference zpět do jeho hrobky."

"A dost," pronesl Beethoven a hrdě se napřímil. "Jdu vykrást poštu." Daleko však nedošel, neboť se zpoza rohu vynořily mechanické paže třímající kontejner na sklo, jenž našeho drahého přítele docela pohltil.

Tak jsme zůstali tři. Brahms, Chopin a já. A Richard Wagner, který stále ještě pátrá po svém baretu. Jak říkám, tři. Ale takhle to přece nemůže skončit! To ještě nesmí být naposledy! Musíme zachránit Liszta před hrobkou a Beethovena vytáhnout z kontejneru, než přijedou popeláři. A samozřejmě slečnu a její teorie. Kde ta vůbec skončila? Skoro se zdá, že za tím stojí nějaká tajná organizace. Aby za tím tak opravdu byli Ilumináti...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 25. listopadu 2015 v 16:30 | Reagovat

:-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama