Začíná podzim

10. října 2015 v 17:58 | Sigmund Werther |  Sigmundovo okénko
Ještě donedávna bylo celkem letně. Slunce, ač se slábnoucí intenzitou, svítilo na zelené vršky a jablka v prastarém sadu v naší vesnici zrála a červenala se. A teď, zničehonic, oblohu zahalila bledá mračna a zle se na mě dívají. Listí stromů začíná zlátnout a červenat se a pomalu opouští své rodné větve, aby jednou, až opět přijde jaro, udělalo místo pro nové. Jdu lesem a zlatorudé moře se mi pod nohama vlní, šumí, ševelí a šustí.


Je tu krásně. Dýchám vlhký vzduch a vzpomínám na ty krásné časy, kdy jsem se svými kamarády z vesnice šplhal po zkroucených jabloních, hrál v lese na četníky a zloděje a na rozlehlých pláních pod obzorem pouštěl pestrobarevného draka. Všichni ti kluci dávno někam zmizeli. Žijí ve městech. Někteří studují, jiní pracují a několik z nich si založilo rodinu. To je vše, co o nich vím. Zbyly mi jen vzpomínky.
Vlastně mám lepší věci na práci, než se toulat usínající, malátnou krajinou. Měl bych cvičit na housle a počítat příklady z algebry. Ale to počká. Těžká mlha se mi plazí kolem nohou, ovíjí mé kotníky a tiše pěje svou jemnou, éterickou hudbu, kterou velcí mistři dokázali zachytit a něžně vplést do svých děl. Nikdo tu není, slyším jen své kroky a hlas žlutého oceánu, zadupávaného do země.
Odkudsi zpoza černých kmenů se vynořila tichá, pomalá melodie, prorostlá mrazivým napětím, a během okamžiku mi vklouzla do hlavy. Poznávám ji. Zkomponovala ji Annelies, asi před rokem. Co teď asi dělá? Nejspíš hledí z okna, jak ji znám. Podzim miluje. Hudba v mé hlavě se neustále zrychluje, flétna pěje klidnou, ale zároveň divou melodii a klavír jí přizvukuje staccatovými údery. Je to krásné. Tiše opouštím les úzkou cestičkou, na jejímž konci září nebeská běloba, všechnu jeho hudbu nechávám za sebou, avšak jsem pevně odhodlán se sem jednou vrátit. Ještě se naposledy ohlížím na syčící černé větve a pak už mizím mezi ploty.

Kráčím prázdnou vesnicí, kolem starého sadu. Jabloně jako by marně bojovaly o svůj zelený porost a jablka už leží na zemi popadaná a shnilá v temně rudé kaši. Nikde není ani živáčka. Kdysi jsem sem s kamarády chodil krást ovoce. Patřilo to tu takové drobné, ale překvapivě čilé stařence. Občas na nás vyběhla z protějšího domku, zuřivě mávala vyřezávanou holí a my jsme vylezli na stromy a dělali, jako že tu vůbec nejsme. Staré dobré časy. Ta babička už dávno nežije a sad nyní patří jejímu synovi. Příliš se o něj nestará, a tak je plot na několika místech zprohýbaný a děravý a plody jabloní už mohou patřit úplně každému, aniž by musel přechytračit stařenčin bystrý sluch.
Přes liduprázdnou náves se vracím domů. Všichni jako by se někam ztratili, jako by byli uneseni svými všedními i neobyčejnými starostmi. Zbyl jsem tu jen já, a se mnou ta hudba, všudypřítomný chorál podzimu. Díla velkých mistrů. A Annelies. Jak se jí daří? Snad už je na tom lépe a neskončila tam, kde si myslela, že bude její budoucí domov. Beru do ruky jeden list, ležící na temném asfaltu a pouštím ho po větru. To je pro Tebe. Vím, že tvoříš něco velkého. A věřím, že se máš dobře.

Teplo našeho domu mi uštědří ránu do nosu. V kamnech praská oheň a celý pokoj se tetelí a sálá horkem. Matka, válející těsto, mě pozdraví pokývnutím hlavy. Zavírám za sebou dveře svého pokoje a něžně pohladím černé pouzdro, které leží na mé posteli. Mé milované housle. Jemně je beru do rukou a užívám si, že se můžu dotýkat toho měkkého dřeva a kovových strun. Přiložím si nástroj pod bradu, v ruce třímám smyčec a pohlédnu ven z okna, na vrcholky zlatých stromů. "Podzim," zašeptám a místnost vyplní táhlý, rozechvělý tón.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 11. října 2015 v 19:26 | Reagovat

dobrej blog, zvu tě na svůj
díky ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama