Jak Tom a Jerry hráli metal

15. října 2015 v 18:12 | Sigmund Werther |  Sigmundovo okénko
Potkal jsem tuhle svého známého Radka. Radek se mnou chodil na základní školu, je to kytarista - amatér a spolu s dalšími dvěma nadšenci si založil metalovou kapelu. Srazili jsme se na návsi v mé rodné vesnici, když jsem byl o víkendu navštívit svou rodinu. Nejdřív jsme na sebe jen nevěřícně zírali, protože oba jsme si od konce deváté třídy nechali narůst dlouhé vlasy, já po vzoru Paganiniho, on jako správný drsný metalista. Pak mě ovšem poznal, usmál se od ucha k uchu, na celou vesnici zařval: "Sigmunde, jsi to ty!?" a hned mě zval na pivo.
Chvíli jsme se jen tak bavili, já jsem vyprávěl veselé příhody z konzervatoře, on mi sděloval podrobnosti o práci řidiče autobusu a nikoho z nás řeč toho druhého nijak zvlášť nezajímala. Až si Radek zřejmě vzpomněl, že jsem jako malý kluk neskutečně miloval Toma a Jerryho. Naklonil se přes půllitr ke mně a povídá:
"Poslyš, znáš ten díl, jak Tom a Jerry hráli metal?"

Poněkud mě touto otázkou zarazil, neboť jsem shlédl snad všechny díly tohoto úžasného seriálu, ale že by si Tom s Jerrym zakládali metalovou kapelu, to si opravdu nevybavuji. S pokrčením ramen jsem zavrtěl hlavou.
"Ale to určitě znáš," nedal se Radek. "V pátek jsem na to koukal se svojí malou ségrou. Takovej ten, jak tam Tom hrál na piano v tý koncertní hale a Jerry mu to furt kazil. A hrála tam taková hustá muzika."
"Jo jasně, už vím," svitlo mi. To jsem mohl tušit, že není metal jako metal.
"Hele, ty se v hudbě vyznáš. Jak se ta písnička v tom jmenuje?"
Obrátil jsem oči v sloup. "Tomu se neříká písnička, ale skladba," pronesl jsem pomalu. "Jmenuje se to Uherská rapsodie číslo dva a složil ji Ferenc Liszt."
"No tak se hned tak nečil," uklidňoval mě, ačkoli jsem byl naprosto klidný, a poté uznale pokýval hlavou. "Hustý jméno. A co je to za chlápka, ten Ferenc?"
S poněkud kyselým výrazem ve tváři jsem mu na mobilu našel obrázky Liszta. Přejel je pohledem. "Dobrej chlap. A to jsem myslel, že z metalu znám všechno."
"To není..." začal jsem, ale přerušil mě. "S klukama jsme si říkali, že bysme si tu písničku zahráli. Hele, ty jseš dobrej muzikant. Nechtěl by ses přidat?"
"Ale to se hraje na klavír," namítl jsem.
"To neva. Mám klávesistu. Stejně k tomu budeme hrát ještě na kytaru a na bicí, tak proč bys k tomu nemohl fidlat na housle?"
"Radku," pronesl jsem temně, v neblahé předtuše, že se tu budou znásilňovat klasikové. "Uherská rapsodie je jedna z technicky nejobtížnějších klavírních skladeb. Nic proti tvému klávesistovi, ale troufnu si tvrdit, že to nezahraje."
Radek se zamyslel a já na okamžik pojal přesvědčení, že mám vyhráno. Pak se však napřímil a s úsměvem povídá: "Ty máš určitě na tý konzervatoři nějakýho dobrýho kámoše. Přiveď ho a zahrajem si!"
"Ale..."
"Bude sranda," přesvědčoval mě.
"No tak dobře," souhlasil jsem. "Zkusím někoho sehnat."

Shodou okolností znám jednoho klavíristu, nenápadného mladíka původem z Polska. Je jeden z nejlepších a Uherskou rapsodii zrovna hraje. Když jsem se ho otázal, zda by si nechtěl zahrát s metalovou kapelou, překvapivě přisvědčil. "To by mohlo být fajn", konstatoval, "alespoň si odpočinu."
Společně jsme se tedy vypravili do Radkovy zkušebny. Pršelo a černé mraky na nás zlověstně hleděly v jakési temné předtuše. Radek už na nás čekal.
"To je ten týpek, co nám zahraje tu písničku?" hulákal na mě. Beze slova jsem přikývl.
Kráčeli jsme spoře osvětlenou chodbou. Ze tmy se občas vylouply rozličné plakáty všech možných metalových skupin, které vypadaly všechny na chlup stejně a z nichž o většině jsem v životě neslyšel. Radek otevřel dveře a octli jsme se v nevelké sklepní místnosti, přibližně stejně temné jako chodba. Bubeník a klávesák zrovna štelovali reproduktor a kolem nich se válel obsah bedny s nářadím. Rozhlédl jsem se kolem a shledal jsem, že se Radek na dnešek dobře připravil, neboť na stěně visel starý dětský plakát s Tomem a Jerrym a vedle něho fotografie Liszta v kněžské sutaně, vytištěná z počítače.
Radek se pyšně otočil k nám a spatřil, kam nebohý klavírista upírá svůj nevěřící pohled. "Hustej týpek, co?" řekl a poplácal Lisztovu fotografii po rameni. "Objevil jsem ho teprv nedávno. A to jsem si myslel, že z metalu znám všechno."
"To není..." začal klavírista, ale Radek ho přerušil. "Tady na tohle budeš hrát," pronesl a přikročil k otlučeným klávesám na vratkém rozviklaném stojanu. S hrdým úsměvem stiskl jednu z kláves a místnost zaplnil zvuk jakési parodie na varhany. Klavírista tiše polsky zaklel.
Uslyšel to však klávesista a hned byl oheň na střeše. Pomalu se zvedl od reproduktoru a přikročil k Radkovi. "Tím myslíš, že dneska nebudu hrát!? Chceš tím jako říct, že nejsem dost dobrej!?"
"Jasně, že jseš dobrej, ale dneska máme hosta, co chodí na konzervatoř."
"Aha, takže já jako neštudovanej pianista nejsem dost dobrej, jo?"
"Hele, neblbni."
"Počkej, neodpověděls mi na otázku..."
Pomalu se od nás vzdálili. Klavírista ještě chvíli tiše zíral na Liszta a pak se otočil ke mně, v očích čirou hrůzu. "A co že to vlastně mám hrát?" zeptal se.
"Uherskou rapsodii číslo dvě."
Klavírista pohlédl na hádající se členy skupiny, poté na otlučené klávesy a opět zaklel, tentokrát poněkud hlasitěji.

Po pár minutách jsme konečně začali. Klávesistovi bylo důrazně vysvětleno, že je to Radek, komu skupina patří, a že právě on bude rozhodovat o tom, kdo bude na co hrát, načež byl nebohý hoch nasměrován k jakési bedně v rohu, z níž vylovil triangl. Ještě proběhla rychlá přemlouvací akce, při níž jsem Radka úspěšně přesvědčil, že není nutné do toho zpívat, a poté už byla produkce zahájena.
Klavírista se usilovně snažil, co mu jen rozviklaný stojan a absence citlivosti úhozu dovolovaly, a nutno přiznat, že ani se zvukem parodie na varhany to neznělo špatně. Bubeník k tomu přidal velmi živelný rytmický doprovod, poměrně kvalitní, pro tuto skladbu však dost nepatřičný. Já jsem se snažil skladbu nějak rozumně podbarvit dalším hlasem, krásně harmonickým, avšak nebyl jsem téměř slyšet, neboť Radek zapnul reproduktor, popadl elektrickou kytaru a jal se hudbu prokládat zcela náhodnými akordy.
Klávesista byl kapitola sama pro sebe. Hru na triangl ovládal velmi dobře, měl ovšem zvláštní talent vybrat si pro úder do nástroje vší silou vždy ten nejnevhodnější okamžik, čímž nebohého klavíristu úspěšně přiváděl k šílenství. Ten na něj pokaždé vrhl zlý pohled, což mu klávesista důsledně oplácel grimasou, jež jasně říkala: "To ti patří, nemáš sem lézt!"
Skladba poněkud těžkopádně, ale přece plynula. Stihl jsem Radkovi zabránit v divokém kytarovém sólu, protože když jsem zpozoroval klavíristův počínající záchvat zuřivosti, došel jsem k závěru, že bude nejrozumnější ho již příliš netrápit. Jeho úlohu však převzal uražený klávesista a přibližně po dobu jedné minuty nepřetržitě bušil do trianglu, do čehož Radek zařval něco o Tomovi, Jerrym a Ferencovi, čemuž jsem nerozuměl a ani jsem po tom nijak zvlášť netoužil. Klavírista se tvářil, jako kdyby měl každou chvíli něčím mrštit o zem.
Konečně se hudba poněkud vyčerpaně doploužila ke zdárnému konci. Klávesista odhodil triangl a okamžitě běžel ke svým klávesám, aby se přesvědčil, zda nejsou poškozené. Když ani po sebedůkladnějším ohledání nic nenašel, procedil něco ve smyslu "elitářskej konzervatorista" a znechuceně odešel. Ostatní členové skupiny ho následovali.
"To bylo hustý! Tak zase někdy, kluci," prohodil Radek a začal si balit kytaru.
Klavírista chvíli zíral do prázdna a poté se ke mně naklonil. "Slyšíš to?" otázal se.
"Co?"
"Liszta. Jak rotuje v hrobě."
Slyším. Jestli někdy v parném létě budu mít cestu do Bayreuthu, určitě se stavím u jeho hrobky. Musí tam být příjemný vánek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sof Sof | Web | 19. října 2015 v 14:04 | Reagovat

Tak to je super!!!! :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D
Fakt boží!!
Mimochodem, máš super blog :D :D

2 Petra Kestnerová Petra Kestnerová | E-mail | Web | 6. prosince 2015 v 19:09 | Reagovat

Moc povedené! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama